Liberecké zajímavosti z projektu Živá jména

V průběhu druhé fáze projektu Živá jména (ověřování znalosti živých jmen) jsme vám pro spestření ukazovali různé liberecké zajímavosti. Protože jste se často ptali, jestli někde budou pohromadě, tak tady jsou.

Z1

Poznáte, odkud a kam zamířil objektiv fotografa? Střed snímku protíná ulice s poněkud neobvyklým označením Dubice a na ni navazuje klikatící se ulice Ještědská. Silnice v trase původní Dubice (dříve nazývané také Malodubská stezka) byla vybudována až v roce 2005 a napřímila tak cestu z Doubí a průtahu městem směrem k Ještědu. Do té doby se do Horního Hanychova jezdilo ulicí České mládeže, která se u tramvajové zastávky Malodoubská napojila na už zmíněnou Ještědskou. Snímek byl samozřejmě pořízen z vrcholu Ještědu. Mimochodem, víte, kdy vyhořel původní horský hotel na Ještědu, dokončený v roce 1907? Odpověď se dozvíte v další zajímavosti.

Z2

Původní horská chata na Ještědu byla otevřena v lednu 1907 a stala se jakousi výkladní skříní prestižního Německého horského spolku (Deutscher Gebirgsverein für Jeschken- und Isergebirge). Po válce krátce patřila Klubu českých turistů, později přešla do rukou podniku Restaurace a jídelny. Osudný požár zachvátil horský hotel v noci 31. ledna 1963. Jak ukazuje přiložený snímek, pořízený v tomtéž roce, nějaký čas ještě fungoval u paty vyhlídkové věže provizorní bufet. Ruiny starého hotelu však byly záhy odstraněny, aby uvolnily místo stavbě moderního hotelu s vysílačem. (Foto Jan Schejbal)

 

Z3

Unikátní snímek z roku 1967 z průběhu výstavby horského hotelu a vysílače Ještěd. Náročná stavba s řadou novátorských řešení byla zahájena v roce 1966 a dokončena až v roce 1973. O kolik metrů věž, které se lidově říká „Raketa“, protáhla horu Ještěd, vysokou 1012 m? To se dozvíte v další zajímavosti. (Foto Jan Schejbal)

Z4

Jak je vlastně jedinečná stavba na vrcholu Ještědu vysoká? Odpověď není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. Záleží na tom, zda se výška udává od základů či jen pro viditelnou část věže. Není proto divu, že se údaje v různých zdrojích dost liší. Nejvyšší hodnotu připisuje stavbě česká Wikipedie, přesně 99,86 m. Naopak nejnižší údaj uvádí publikace Fenomén Ještěd Jiřího Jiroutka: původně 82 m, dnes 90 m. Občas se objevuje výška 96 m, ale nejčastěji se uvádí, že stavba měří 94 m s tím, že v roce 1997 byl vyměněn laminátový anténní nástavec, který vysílač ještě o 3 m zvýšil.

Z5

Vrchol Ještědu v proměnách času. Nový horský hotel s vysílačem se stal symbolem nejen samotného Liberce, ale i celého Libereckého kraje. Jeho zjednodušená silueta je dokonce součástí oficiálního krajského znaku a krajské vlajky.

Z6

Hora Ještěd propůjčila své jméno i obchodnímu domu v centru Liberce. Původní obchodní dům tohoto jména stával na nároží třídy 1. máje a dnes již neexistující Švédské ulice. Ta vedla mezi dnešním nákupním centrem Fórum a Domem kultury. A právě kvůli výstavbě Domu kultury (lidově Rakve, jak ukazuje interaktivní mapa Živá jména) byl původní objekt v roce 1978 zbourán. Ten „pravý“ a nepřehlédnutelný obchodní dům Ještěd, který má většina Liberečanů v živé paměti, byl vybudován v letech 1970–1979. Ve své době šlo o jedno z nejmodernějších zařízení tohoto typu v celém Československu.

Z7

Výstavba původního obchodního domu Ještěd rozdělila veřejnost na jeho zastánce a odpůrce. Přece jen to byl radikální zásah do vzhledu dolního centra. A stejně tak rozdělila veřejnost po 30 letech i jeho demolice. Obhájci stavby poukazovali na její architektonickou a historickou hodnotu a snažili se prosadit ji na seznam kulturních památek. To se však nepodařilo, a tak developerům nic nebránilo poslat tuto výjimečnou stavbu v roce 2009 k zemi. A nahradit ji tuctovým, nijak originálním nákupním centrem Fórum.

 

Z8

V souvislosti s výstavbou obchodního centra Fórum upoutala veřejnost pozoruhodná akce – stěhování vzrostlého stromu. Byl jím jírovec maďal, který se desítky let ukrýval na dvoře tzv. Blažkárny, budovy, která původně sloužila jako kasárna rakouské armády. Když byl zchátralý objekt v roce 1995 odstraněn, octl se strom uprostřed nevzhledné pláně. Strom byl registrován jako významný krajinný prvek, a tak pracovníci odboru životního prostředí byli striktně proti jeho pokácení. Došlo tedy na unikátní stěhování o pár desítek metrů dále k budově krajského úřadu. Technicky náročné přesazení, jehož náklady byly vyčísleny na 7 milionů korun, proběhlo v únoru a březnu 2007. Málokdo věřil, že strom tento zásah přežije. Jak se ale po více než 13 letech ukazuje, jírovci se daří celkem dobře.

Z9

Hlavním investorem obchodního domu Ještěd byl slavný liberecký podnik Textilana. V jejím hlavním areálu se tyčila další dominanta Liberce, žlutý tovární komín. V roce 1969, kdy si Liberečané připomínali smutné výročí sovětské okupace, proslul nápisem „Husák je vůl“. Odstřel komínu završil demolici továrních objektů v hlavním areálu Textilany podél ulic Na Bídě a Jablonecké, a byl tak vlastně pomyslnou tečkou za téměř 200letou existencí věhlasného textilního impéria. Víte, kdy byl textilanský komín odstřelen? Správnou odpověď se dozvíte v další zajímavosti.

Z10

Objekty liberecké Textilany byly postupně zlikvidovány na přelomu let 2004 a 2005. Demolici symbolicky zakončil odstřel továrního komínu, který za přihlížení stovek diváků proběhl 5. března 2005. V hlavním areálu zůstal stát jediný tovární objekt – architektonicky hodnotná budova skárny (na fotografii v pozadí). Víte, proč se jí někdy říká Blaupunkt, případně česky Modrý bod? Otestujte svou znalost dalších libereckých živých jmen a dozvíte se odpověď.

Z11

Brownfield bývalé liberecké Textilany oživuje jediný tovární objekt, který ušel demolici na přelomu let 2004 a 2005. Je jím budova skárny (úpravny příze), postavená v roce 1908. Roku 1944 byla do některých jejích částí převedena válečná výroba německé firmy Blaupunkt a montovaly se zde různé elektronické součástky. Jméno Blaupunkt, někdy převáděné do češtiny jako „Modrý bod“, už budově zůstalo, byť se s ním setkáme spíše v různých publicistických a historických textech než v běžné mluvě obyvatel Liberce.

Z12

Investoři, kteří vlastnili pozemky, na nichž stávala Textilana, se netajili svými velkolepými, či spíše megalomanskými plány. Už v roce 2007, tedy pouhé dva roky po demolici továrních objektů, přinesla tehdejší liberecká redakce MF Dnes článek s vizualizací budoucího obchodního a nákupního centra Promenada. Otevřít mělo v roce 2010. S výjimkou přeložky tramvajové trati se zde však za 15 let nezměnilo nic. Nebo vlastně ano. Areál se samovolně proměňuje v jakýsi lesopark a ukazuje, jakou sílu má příroda, dáme-li jí volnou ruku. Každopádně plány na oživení tohoto urbanisticky velmi cenného prostoru se v libereckých médiích objevují i nadále. (Repro MF Dnes, 9. 3. 2007)

Z13

Denodenně si nevědomky připomínáme nejstarší historii Textilany, říkáme-li, že jdeme například přes Broumovskou. Johann Liebieg, zakladatel budoucího textilního impéria, totiž do Liberce přišel právě z Broumova. A dávno zaniklá hospoda na Ivaňáku v Liebiegově městečku nesla jméno Zur Stadt Braunau (U Města Broumova). Johann Liebieg spolu se svým bratrem a sestrou zakoupili v roce 1828 původní vrchnostenskou barvírnu a přádelnu v Josefinině údolí a položil tím základ slavné firmy Johann Liebieg & Comp. Ta krátce po roce 1945 ještě fungovala pod zavedeným, mírně počeštěným názvem Jan Liebieg & Comp. V roce 1946 přešla spolu s dalšími znárodněnými a konfiskovanými textilkami pod nově vytvořený podnik České vlnařské závody. Ty pak byly k 18. 9. 1948 přejmenovány na Textilana, národní podnik.  Historie Textilany se uzavřela v roce 2003, kdy podnik definitivně ukončil výrobu.

Z14

Nehmotných pozůstatků Liebiegovy i textilanské éry je v podobě zeměpisných jmen celá řada. Známé je především Liebiegovo městečko, byť se toto označení používá spíše ve vlastivědné literatuře. Databáze Živá jména  eviduje i nedalekou Velkou a Malou Libišku. Centrum tzv. Liebiegova městečka je náměstí Pod Branou. Původní německé jméno Theodor Platz (podle Theodora Liebiega) nahradil po válce název náměstí Práce. Lidově se dnes tomuto prostranství říká nejčastěji Ivaňák. A to podle pozdějšího, socialistického jména náměstí Města Ivanova. Ivanovo je ruské město, které – stejně jako dříve Liberec – bylo centrem textilního průmyslu. A totéž platí pro další ruské město Kovrov, jež dalo jménu domu služeb na sídlišti Broumovská (v době výstavby sídliště Československo-sovětského přátelství). Po roce 1989 se objekt přejmenoval na Korint. A pohled do mapové aplikace Živá jména odhalí, že se mu dnes říká i Koráč, Rampa nebo Paragán (podle zdejšího baru). (Foto https://www.facebook.com/liberecvminulostiasoucasnosti/)

Z15

Součástí národního podniku Textilana byla i přádelna mykané příze v Hejnické ulici v Radčicích. Do komplexu Textilany byla začleněna už v roce 1946 a textilní výroba zde byla ukončena v roce 1999. Místní lidé továrním budovám říkají Jakubka. Dávají tak vzpomenout na původního majitele Adolfa Jakoba, který zde v 80. letech 19. století založil textilku. Ta se specializovala především na výrobu vojenského sukna. Areál dnes naštěstí není opuštěný, své místo zde našla strojírenská výroba. Věděli jste, že v areálu leží i rybník, viditelný z lesní cesty, která spojuje jižní a severní konec Raspenavské ulice?

Z16

Objekty liberecké Textilany se rozkládaly po obou stranách Mlýnské ulice (dříve Mühlgasse). Ta totiž desetiletí procházela skrz tovární areál a ústila na křižovatce s dnešními ulicemi Jabloneckou (Gebirgstrasse), Zvolenskou (Talsperrenstrasse) a Dvorskou (Hofberg). Až v roce 1953 byla ulice uzavřena a doprava svedena na nově vybudovanou přeložku. Podél ní byl o dva roky později postaven i poslední úsek tramvajové trati do Jablonce nad Nisou. Dnes je ale tato část pokračováním ulice Na Bídě (Sorgegasse), zatímco Mlýnská ulice končí u objektu bývalého skladu vlny (dnes pneuservis). Původní vyústění Mlýnské ulice sloužilo až do roku 2004 jako hlavní vjezd do továrního komplexu.

Z17

Pojmenování frekventované ulice Na Bídě, které vzniklo volným překladem německého Sorge Gasse, vůbec s bídou nebo nouzí (německy die Sorge) nesouvisí. Původní lidový název zdejší lokality vznikl mnohem dříve, než se v polovině 19. století začaly stabilizovat oficiální uliční názvy, a pravděpodobně vychází z výrazu „Zarge“. Ten označoval něco jako „lem“, „okraj“. Místo tak mohlo být pojmenováno podle toho, že se nacházelo na okraji tehdejšího Liberce, nebo že stálo na břehu Harcovského potoka nebo na úpatí kopce, dnešního Perštýna. A protože se ve středohornoněmeckých nářečích, kam patřily i zdejší sudetské dialekty, hláska a vyslovovala jako o, znělo slovo „Zarge“ podobně jako běžnější „Sorge“. Nápaditou a hravou variantu jména Na Bídě obsahuje aplikace Živá jména: Via Mizeria. (Foto: https://www.liberecvminulostiasoucasnosti.cz/)

Z18

Na okraji Perštýna zeje obrovská díra po nezdařeném developerském projektu tzv. Galerie Liberec. Podle poněkud optimistického článku v MF Dnes z května 2007 se měl nákupní komplex otevřít do konce roku 2009. Stejně jako v případě centra Promenada, které mělo vyrůst na pozemcích po bývalé Textilaně, i zde si své záměry developeři raději rozmysleli. Kdyby obě centra vznikla, tak by Liberečané asi slavili světové prvenství v počtu obchodů na jednoho obyvatele. Ve stejné době totiž vznikala centra Fórum, Plaza, Delta, Globus a rozšiřovala se Nisa. S odstupem času by byla krátkozrakost tehdejších libereckých politiků a nenasytnost developerů spíše úsměvná, kdyby – alespoň v případě Perštýna – po nich nezůstala ostudná jizva na tváři města. Mimochodem, chcete-li vědět, jak vzniklo jméno Perštýn, otestujte znalost několika dalších libereckých živých jmen a dozvíte se odpověď. (Repro MF Dnes, 29. 5. 2007, 2. 6. 2010)

Z19

Perštýn, název čtvrté liberecké čtvrti, je jedním z mála adaptovaných německých jmen, která se běžně používají. Návrší, kolem něhož se Perštýn rozkládá, neslo dříve různá jména: Töpferberg (Hrnčířský vrch), Monstranzberg (Monstranční vrch), vlastní vrchol nedaleko „červeného“ kostela sv. Vincence se nazýval Johanisstein (Jánský kámen). Označení Johanisstein se ale objevuje ještě dříve, než zde byla vztyčena socha sv. Jana Nepomuckého (na snímku). Český tvar Perštýn pochází z mladšího německého jména Bergstein/Bürgstein/Birgstein. A aby toho nebylo málo, na některých mapách najdeme i označení Liebiegshöhe. Nejstarším jménem byl pravděpodobně Galgenberg, tedy Šibeniční vrch. Stála zde totiž liberecká šibenice, podle Knihy o Liberci na místě dnešního domu čp. 366/40 v horní části ulice Na Perštýně. Toto jméno si předváleční liberečtí Češi přizpůsobili na Kolimberk, dnes se na něj ale nejspíš už zapomnělo. V úvodu zmíněná čtvrť Liberec IV – Perštýn je poměrně rozlehlá. Málokdo ví, že zasahuje celé obchodní centrum Fórum, krajský úřad a třeba i Moskevskou ulici. Odkud a kam ale sahá Perštýn v představách běžných Liberečanů, budeme ještě v našem projektu Živá jména zkoumat.

Z20

Kde je v Liberci Rybníček, asi netřeba nikomu vysvětlovat. Každého také asi napadne, že bude mít spojitost s nějakým rybníčkem, který zde v minulosti byl. A že to nebyl rybníček, ale rybník, je vidět na staré mapě rekonstruující bitvu (nebo spíše „šarvátku") u Liberce v dubnu 1757. Vyplňoval prostor dnes ohraničený ulicemi Tatranskou, Mrštíkovou a U Nisy, tedy místo, kde dnes vzniká developerský projekt „Oaza v centru“.

Z21

Po vysušení původního rybníku se celý prostor dnešního Rybníčku a okolí během 19. století hustě zastavěl. Domy a továrny stály i po obou březích Nisy podél ulice U Jezu a U Nisy. Zatímco na levém břehu, v místě dnešního parku, byly budovy zbourány už těsně po válce, uliční zástavba na pravém břehu přežila až do 70. let 20. století. Z celé ulice zde dnes zůstal pouze památkově chráněný dům čp. 10, sídlo CHKO Jizerské hory. Ostatní domy ustoupily výstavbě Domu kultury. Přiložený snímek zachycuje starou tvář ulice U Jezu i s původním obchodním domem Ještěd, který jsme vám již připomněli.

Z22

Jak staré jsou vlastně Fiňáky neboli Finské domky? Kolonii dřevěných dvojdomků, do tehdejší ČSSR skutečně dovezených z Finska, najdeme v Liberci – Dolním Hanychově a menší také v Pilínkově. Ty pilínkovské jsou dokonce starší. Tipnete si, jak dlouho už Liberečanům „finské domky“ slouží k bydlení? Odpověď se dozvíte, vyjádříte-li se ke znalosti dalších libereckých živých jmen.

 

Z23

Nákupem montovaných dvojdomků z Finska řešila poválečná ČSSR nedostatečnou bytovou výstavbu. Tyto dřevostavby najdeme v celé České republice, Liberec nevyjímaje. Pilínkovské „fiňáky“ byly dovezeny a smontovány už v roce 1958 a sloužily zaměstnancům Preciosy. Ty hanychovské pak byly určeny pracovníkům podniku Plastimat (dnes Magna, v databázi Živá jména také jako Peguform) a byly postaveny v letech 1961–1963. Ačkoliv nejsou kulturní památkou, eviduje je památkový katalog Národní památkového ústavu, v němž se mj. píše, že „domky se vyznačují typickou severskou jednoduchostí a uměřenou elegancí. ... Okenní rámy a dveře mají převážně barvu bílou, dřevěný obklad fasády vytvářejí svisle skládané latě s tmavě hnědým nátěrem.“ (https://www.pamatkovykatalog.cz/finske-domky-15721489) Zajděte se na ně někdy podívat a zjistíte, jak je někteří všeumělové dokázali svépomocí oné původní severské elegance elegantně zbavit. 

Z24

 

Vzpomínáte na oblíbenou výletní restauraci Dračí sluj v Radčicích? Byla postavena začátkem 70. let a stala se tak vedle vyhlídky Dračí kámen oblíbeným cílem v této poněkud zapadlé liberecké čtvrti. Radčice se mimochodem staly spolu s Krásnou Studánkou součástí Liberce až v roce 1980. Dračí sluj nepatřila do komplexu mamutího podniku Restaurace a jídelny, ale spadala pod družstvo Jednota. To spravovalo i další stylové restaurace, a to Českou chalupu v Rudolfově, Šavlovnu na Malém náměstí a také Myslivecké zátiší v Raspenavě. Restaurace Dračí sluj bohužel nepřežila divokou porevoluční privatizaci a ve druhé polovině 90. let byla pro veřejnost uzavřena. Dnes nabízí hned vedle své služby penzion U Dračí sluje, a tak se možná i původní restauraci blízká na lepší časy. 

Z25

V průběhu roku 2020 byly zlikvidovány objekty bývalé liberecké slévárny. Ačkoliv si většina Liberečanů spojuje slévárnu s Ostašovem, ve skutečnosti stála na katastru Růžodolu I. Věděli jste, že nejstarší tovární budovu zde nechal postavit už v roce 1907 Theodor Liebieg se svými obchodními partnery pro tehdy vznikající automobilku RAF (Reichenberger Automobilfabrik)? Automobily RAF si záhy vybudovaly slušné renomé, ale už v roce 1913 byla značka prodána firmě Laurin & Klement a v roce 1916 byla jejich výroba v Liberci definitivně ukončena. Nejrůznější strojírenská výroba ale v areálu fungovala i nadále. Slévárenský provoz byl v roce 1958 začleněn do národního podniku LIAZ. Po roce 1989 se pak slévárna osamostatnila, v roce 2011 však firma zkrachovala. Na místě zbourané továrny má v nejbližší době vyrůst nová tovární hala pro různé průmyslové podniky. Obyvatelé Františkova se tak můžou těšit na pořádnou porci kamiónů denně projíždějících Švermovou ulicí.

 

Z26

Jako náhrada za zrušené koupaliště na městském rybníce na dnešním Tržním náměstí bylo v roce 1890 založeno v Růžodole I. městské lidové koupaliště s rozlohou 3000m2. Po pěti letech od svého založení bylo zpřístupněno také ženám a od roku 1926 sloužilo bezplatně jako rodinné koupaliště. V databázi Živá jména se objevuje pod názvem Sokolák. V souvislosti s rozšiřováním letiště bylo koupaliště zavezeno a dnes na jeho místě stojí sběrný dvůr stavební suti. Na starých mapách, jako je tato z roku 1927, jej však najdete. (Podle Knihy o Liberci, str. 630.)

Z27

Jeden z největších bytových domů v Liberci, nepočítáme-li klasické socialistické paneláky, najdete na rohu Domažlické a Americké ulice. Mohutný činžák zvláštního tvaru jakéhosi neuzavřeného čtyřúhelníku byl postaven v roce 1931. V databázi Živá jména je dům zanesen pod lidovým názvem „Krb“, přičemž jeden z respondentů připojil poznámku: „Říkáme to celé desítky let, už … když byla mamka malá, … asi dle tvaru dokola.“ Jméno Krb ale nevzniklo podle tvaru, jde o překlad z němčiny. Bytový dům totiž postavilo družstvo s názvem Eigener Herd, česky tedy „Vlastní krb“. Jméno domu tak svým způsobem přežilo všechny změny režimu. Což se zdaleka nedá říct o Americké ulici, v níž stojí. Ta se za minulého režimu jmenovala Belojannisova, a to podle Nikose Belojannise (1915 –1952), řeckého revolucionáře. Za Němců měla ulice prozaičtější pojmenování: Lange Strasse, tj. Dlouhá ulice.

 

Z28

Liberecká hospoda U Vávrů je jednou z mála tradičních, dá se říci až historických putyk, která přežila dodnes. Stojí na rohu Melantrichovy a Šlikovy ulice, v podstatě tedy přímo na hranici Horního Růžodolu a Rochlice. Za socialismu nesla uvědomělé jméno Dělnická restaurace. Název U Vávrů ale není novodobý, pochází už z doby první republiky, majitelem byl totiž Anton Vávra. Šlikova ulice se tehdy jmenovala Husstrasse. Není divu, tato část Horního Růžodolu se lidově nazývala Český kopec, a to proto, že zde žili převážně čeští obyvatelé. Celá řada domů ve Šlikově ulici je v databázi Živá jména označena podle dávno zaniklých provozoven a jejich vedoucích: U Jágrů, U Peřinů, U Doležalů, U Hlaváčků, U Dušků, U Hořčičky. Tato jména se dnes už běžně nepoužívají, jsou ale cenným svědkem zdejší historie. Platí to i pro nedalekou Ficku. Zajímá vás, co označuje a jak jméno vzniklo? Otestujte svou znalost dalších libereckých jmen a dozvíte se odpověď.

Z29

Na širokém prostranství před hospodou U Vávrů ústí nejen Šlikova a Melantrichova ulice, ale i ulice Pod Sadem míru, Dělnická, Na Jezírku a U Močálu. Právě ulice U Močálu odkazuje na dříve bažinaté údolí, ve kterém se stékaly dva potůčky: jeden dodnes teče podél ulice Pod Sadem míru (sady zde skutečně ještě i po válce byly), druhý tekl od dnešních tenisových kurtů, tedy od bývalého rochlického koupaliště. Němci celé údolí nazývali Schwarze Pfütze („Černá louže“). Louži nebo spíš jezírko zde skutečně najdeme i v současnosti – skrývá se v lesíku vedle nevzhledného objektu firmy Liberecká izolační a jeho okolí bohužel ze všeho nejvíc připomíná skládku. Čeští starousedlíci tomuto místu říkali Ficka. Jméno zní sice poněkud záhadně, ale nic zvláštního na něm není, je to jen úprava už zmíněného německého pojmenování (Schwarze) Pfütze.

Z30

Liberecké ulice V Cihelně, U Cihelny a Cihlářská dodnes připomínají dávno zaniklé odvětví, které bylo pro Liberec typické. Na mnoha místech se těžily sprašové hlíny, které poskytovaly surovinu pro řadu cihelen, které v Liberci a okolí působily. Asi nejznámějším pozůstatkem cihlářské výroby je lesík Opičák u libereckého letiště. Dnešní chráněná lokalita vznikla právě v místě bývalé cihelny. Jak ukazují současné uliční názvy, cihelny pracovaly v Doubí (ulice V Cihelně, podle německého pomístního jména Ziegeleiflur) a v Rochlici (ulice Cihlářská, německy Ziegeleigasse). Ve Vratislavicích fungovaly v meziválečné době přinejmenším tři cihelny. Na tu, která stála na místě dnešní „nové“ pekárny ve Vratislavicích, odkazuje ulice U Cihelny. Další dvě cihelny stály nedaleko koupaliště Sluníčko. Lokalit, kde se pálily cihly, bylo ale ještě více. Jedné z nich se podle databáze Živá jména dodnes říká Cyklák nebo Kozí plácek. Zajímá vás, o jaké místo jde a jak uvedené názvy vznikly? Vyjádřete se ke znalosti dalších libereckých jmen a dozvíte se to.

 

Z31

V předválečné době pracovalo několik cihelen na místě dnešního Sportparku a v blízkém okolí. Většina z nich stála na katastru Rochlice. Tam, kde se kříží železniční tratě na Děčín a na Turnov, eviduje databáze Živá jména název Háječek s variantami Cyklák a Kozí plácek. Obě varianty souvisejí s německým označením nedaleké lokality Zickelberg. To se sice tváří, že vychází z výrazu Zickel (kůzle), ale pojmenování – vzhledem k historii místa – bezpochyby taky souvisí se slovem Ziegel (cihla).

Z32

Rižská, Varšavská, Krakovská, Irkutská, Charbinská. Tušíte, kde byste našli tyto ulice? Nacházejí se v nové zástavbě v Horním Hanychově. Patří k nim i ulice Sverdlovská. A právě s ní je spojena jedna zajímavost. Sverdlovsk totiž už na žádné mapě nenajdete. Od roku 1924 se tak nazývalo jedno z největších měst v Rusku, Jekatěrinburg. V roce 1991 se ale vrátilo ke svému původnímu pojmenování. Sverdlovsk býval i na Ukrajině, od roku 2016 ale nese jméno Dovžansk. Města byla v sovětské éře pojmenována po J. M. Sverdlovovi (1885–1919), jednom z vůdců bolševické revoluce. Sverdlovská ulice je tak pozoruhodným svědkem starých časů. Podobně jako ulice Pionýrů v Rochlici nebo Cesta JZD v Doubí.

 

Z33

Horní Hanychov nesloužil jen jako východisko výletů na Ještěd a na celý Ještědský hřbet, ale pro svou malebnou polohu byl i sám o sobě oblíbeným cílem. To je vidět i na množství hostinců, které zde fungovaly. Jen málokteré ale přežily druhou světovou válku. K těm nemnohým patří třeba hospoda Zum Heimatsthal, tedy dnešní Domov, nebo třeba hostinec Berlín, ten ale pro změnu nepřežil dobu porevoluční a jeho ruina stále „zdobí“ hlavní silnici na Ještěd. K těm zaniklým patří dvojice sousedních hostinců Schöne Aussicht (Krásná vyhlídka, na obrázku i s cílovou zatáčkou slavné ještědské sáňkařské trati) a Herrmannshöhe (Herrmannova výšina). Zatímco původní Herrmannshöhe byla nedávno vkusně zrekonstruována a slouží k bydlení, Schöne Aussicht chátrá. V druhém jmenovaném byl po válce umístěn internát učňovské školy. A to je také důvod, proč se ulice, v níž oba staré hostince stojí, jmenuje U Internátu. České označení „Krásná vyhlídka“ se používalo pro svažité, dnes již zastavěné pozemky pod oběma bývalými hostinci. V letech 1982–1990 zde byla v provozu i stejnojmenná sjezdovka s vlekem. Také po některých dalších starých hanychovských hostincích zbyly pomístní názvy, třeba Fénická cesta nebo Spáleniště. Podrobnosti o nich se dozvíte, pokud otestujete svou znalost dalších živých jmen.

 

Z34

Při pohledu na turistickou mapu oblasti Ještědu nás může upoutat exoticky znějící jméno Fénická cesta. S Féničany ale nijak nesouvisí, název je svéráznou památkou na předválečný německý hostinec U Posledního feniku (Zum letzten Pfennig) na rohu Karlinské a Novinské ulice. Dům dosud stojí, hospodu už ale dávno odvál čas. Zajímavé je, že hned naproti nabízel své služby ještě jeden hostinec – U Horského spolku (Zum Gebirgsverein). Další památkou na staré časy je jméno tramvajové zastávky Spáleniště. Připomíná nešťastný konec věhlasného hostince Zur Walhalla, který v roce 1942 vyhořel a už nebyl obnoven. Zmíněná tramvajová zastávka se nějaký čas jmenovala U paloučku. Odkazuje – jak jinak – na další z hanychovských hospod, a to Růžový palouček v nedaleké Hraběcí ulici. V databázi Živá jména se dočtete, že zde „probíhaly za éry socíku divoké taneční zábavy“. Bohužel, porevoluční vítr odnesl nejen taneční zábavy, ale i hospodu samotnou. Na jejím místě nyní stojí bytový dům.

Z35

Zajímavým, ale nikoli překvapivým zjištěním, které vyplynulo ze sběru živých jmen v Liberci, je fakt, že mnoho objektů má více než jen jeden název. Rekordmanem v počtu jmen je Fügnerka, databáze Živá jména jich obsahuje dvanáct: Fügnerka/U Fügnerky, Fugnera, Fída, Fügnerovka, U Fórka, Dillí, včetně zkratek Fu, Na Fý, FGN, Fýgna anebo jen F. Různé varianty většinou vznikají z potřeby komunikační úspornosti, ale jak ukazuje jméno Dillí (respondent: „Místo připomíná nejrušnější indické město.“), do pojmenování často vstupuje individuální kreativita mluvčího. Když už jsme u hromadné dopravy, slavnou zastávku „Sokolská – U zdi“ (2005) pojmenoval její autor David Černý překvapivě… „Zastávka“. Zato Liberečané jsou v označení tohoto nevšedního objektu nápaditější: U hlavy, Pod stolem, Obr/U obra, Nacistická muška. Novináři pak tuto bronzovou skulpturu, plnou symbolů odkazujících k minulosti Liberce a vlastně celých Sudet, překřtili na Snídani nebo taky Hostinu obrů. Zajímá vás, čemu se pro změnu říká „Kýbl“ nebo „Mixér“? V další zajímavosti se dočtete více.

Z36

Nápadné stavby vždy podněcují lidskou představivost. To se projevuje v jejich lidových pojmenováních, často založených na více či méně průhledné metafoře. Výjimkou není ani budova rektorátu Technické univerzity, dokončená v roce 2007. Osmipodlažní stavbu neobvyklého tvaru lidé vidí, jak dokládá databáze Živá jména, jako Kbelík, Kýbl nebo Půlkýbl a také jako Mixér, Trychtejř nebo Květináč. Jiný typ jazykové hry se skrývá pod názvy Pentagon a Konopiště. Druhý jmenovaný lze snadno rozklíčovat, podíváme-li do historie školy: budova byla realizována ve funkčním období rektora Vojtěcha Konopy. Co všechno předcházelo dnešnímu areálu univerzity podél Husovy ulice, se dozvíte v další zajímavosti.

 

Z37

Romantický pohled na město z dnešní Liberecké výšiny (tehdy ovšem Hohenhabsburg) byl pořízen těsně před první světovou válkou. Na místě velkolepé Německočeské výstavy, která probíhala v roce 1906, už vyrůstají první bytové domy a těsně před dokončením je i německá reálka, dnešní Základní škola Husova (dostavěna roku 1913). Nedaleké gymnázium, později rektorát vysoké školy, ještě nestojí, otevřeno bylo v roce 1920. Rozsáhlá plocha kolem nynějšího Univerzitního náměstí se po skončení výstavy využívala jako cvičiště, sportoviště i místo různých shromáždění. Za války zde byl zřízen lazaret a v jeho prostorách vznikl v červnu 1945 sběrný tábor pro vysidlované Němce. Budovy dnešní Technické univerzity, navazující na již zmíněnou budovu gymnázia, zde začaly vyrůstat v 50. letech.

Z38

Přiložené snímky nabízejí unikátní pohledy do nitra libereckého kostela sv. Antonína Velikého. Kostel získal dnešní podobu při přestavbě v letech 1879–1880, kdy byla především výrazně zvýšena kostelní věž. Ta se se svými 70 metry stala charakteristickou dominantou města. Během stavby sem byly umístěny i nové hodiny. Původní kostelní zvony padly za oběť rekvizicím během první a druhé světové války. Přesto se nynější zvony mohou pyšnit zajímavou a dlouhou historií. Větší zvon (na snímku) byl zhotoven někdy na přelomu 15. a 16. století původně pro klášter v Oybině. Nějaký čas byl umístěn v klášteře Marienthal v Ostritz, odkud byl v polovině 18. století převezen do Hrádku nad Nisou. Menší zvon pochází ze 17. století a své místo našel v kostele v Křižanech. Avšak bouřlivé události v polovině 20. století oba zvony nakonec zavály do Liberce. (S využitím diplomové práce J. Uhlíře Kampanologické památky libereckého okresu, FP TUL, 2013.)

Z39

Víte, že i Liberec má svou Letenskou ulici? Nebo spíš měl. Dnes po ní nezbylo ani památky. A pražskou Letenskou třídu nepřipomínala ani omylem. Byla to krátká, nepříliš vzhledná odbočka z dřívější Malé Moskevské (dnes Moskevské, dříve Vídeňské a ještě před tím Špitálské). Ulička se německy jmenovala Lisse Gasse, v roce 1921 dostala české jméno Lešenská a na Letenskou byla přejmenována až po válce. Na zdejších činžácích se podepsala katastrofální socialistická údržba a v polovině 80. let je stihl podobný osud jako většinu dolního centra a byly zbourány. Nárožní dům, který tvoří dominantu přiloženého snímku, byl zbořen už v roce 1976. Po roce 1948 v něm byla ubytovna Skloexportu a v přízemí zdravotnické potřeby. Proluka, která po zbořených domech léta hyzdila tuto část města, byla zastavěna až v roce 1998 poněkud nabubřele působícím palácem Syner. (Foto: https://www.liberecvminulostiasoucasnosti.cz/)

 

Z40

Když se v Liberci řekne „U vodotrysků“, každý hned ví, o jakou část města se jedná. Soustava vodních fontán už desítky let krášlí ulici 5. května mezi náměstím (či spíše křižovatkou) F. X. Šaldy a náměstím Dr. E. Beneše. Za tu dobu se vodotrysky staly nejen neodmyslitelnou součástí horního centra, ale i důležitým orientačním bodem obyvatel Liberce. Původní vodotrysky tak, jak je ukazuje snímek z poloviny 70. let, jistě mnozí z vás pamatují. Mimochodem, víte, že vláček, který dnes slouží v dětském koutku v Lidových sadech, původně vozil děti právě u vodotrysků, na ploše směrem ke křižovatce Šaldova náměstí? Byl zde instalován v roce 1971 a na své dnešní působiště byl přemístěn o devět let později.

Z41

Sídlo Komerční banky, dokončené v roce 1994, svou hmotou i vzhledem vkusně dotvořilo východní nároží náměstí Dr. Edvarda Beneše. Budova, kterou vyprojektovali Pavel Švancer a Pavel Vaněček, je příkladem kvalitní dobové architektury respektující své okolí, což se o mnoha stavbách, které v centru Liberce v posledních 25 letech vznikly, bohužel říci nedá. Budova na sebe prvoplánově nestrhává pozornost, naopak s pokorou nechává vyniknout majestátu sousední radnice.

 

 Živá jména